Už jsem se namlsal odborných publikací a začal se považovat téměř za vzdělance, který rozumí všem slovům a dokáže ohromovat společnost cizími termity (ano, četl jsem i knihu o hmyzu). Ale tedy, u Teorie her jsem narazil. Přestože znám princip, tak buď díky překladu, suchému popisu autora či prostě mé idiocii jsem tady koukal na věty a nechápal téměř nic.
Celá kniha je postavená na matematice a na tom kdy je výhodnější držet basu a kdy soupeře spíš podrazit. Což je téma rozhodně zajímavé. Pokud jde o jednorázovou akci, je vždy výhodnější kolegu zradit… jenže většina her je dlouhodobá a v delším celku je pak lepší (aspoň částečně) držet basu.
Přesto jsem z toho něco pochopil… třeba to, že při volbách fakt každý hlas nerozhoduje, takže klidně můžete být doma. To, že vy se budete flákat, neznamená, že by lidi, co uvažují stejně jako vy, nešli hlasovat. A že v pokeru je nejlepší co nejvíc blafovat a skládat… což je možná z globálního hlediska funkční, ale potřebujete na to docela dost peněz. A že někdy moc informací škodí – pokud víte, co váš soupeř udělá, automaticky se mu přizpůsobíte. A že klíčovými prvky při vyjednávání je ochota riskovat a dostatek času.
Spousta postřehů není špatná, ale obvykle jsem moc nepochopil, jak dospěli k tomu řešení. Plus si myslím, že v reálu nehraje role jen „užitkovost“, ale i emoce. Na druhou stranu, i emoce se dají započítat do užitkovosti, tak proč ne.
Podle autora se teorii her dá vlastně řídit cokoliv, včetně rozdělení domácích prací a evoluce.
Není to nezajímavá kniha, ale už je to dost komplikovaný (aspoň pro mě) útok informací a vzorečků, bez velké popularizační omáčky.